Čím může být církev prospěšná společnosti?

Sekulární společnost vzešlá z evropského osvícenství zrušila náboženský monopol. Náš stát provedl důslednou odluku církve a státu. Dovoluje náboženskou pluralitu i existenci bez náboženské příslušnosti. Ovšem, i sekulární společnost v zájmu zachování své soudržnosti potřebuje sdílené hodnoty, symboly a rituály. Spojující prvky, které jsou zdrojem identity a k nimž se mohou jedinci vztahovat a je sdílet. Sdílené hodnoty našeho současného českého státu jsou vyjádřeny v Preambuli Ústavy České republiky: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.“

Jakou sociální funkci tedy mohou mít za těchto okolností křesťanské církve? Na úrovni celospolečenské je tím podstatným shoda právě v oblasti základních sdílených hodnot. Nebudu se pouštět do úvah, zda a nakolik se křesťanství podílelo na jejich formování, jsem však přesvědčen, že podstatná spojitost tu je. Kdekoli zaznívá evangelium, kdekoli se z jeho zdrojů žije, připomíná se nám lidská důstojnost, zvláště slabých, marginalizovaných, umírajících, upevňují se lidská práva, svoboda a respekt k přírodnímu i kulturnímu, hmotnému i duchovnímu bohatství. Dokud tato společnost bude skutečně chtít stavět na těch základech, jak jsou v preambuli Ústavy zmíněny, bude mít v křesťanských církvích (a židovských obcích) spojence. Osobně jsem přesvědčen o tom, že navzdory některým projevům na sociálních sítích i projevům některých našich vrcholných politiků, pro většinu naší společnosti jsou hodnoty z preambule Ústavy stále zásadní. A právě v současném evropském i globálním kontextu je důležité nezpochybňovat, zachovávat a dále pěstovat hodnoty humanity a lidských práv.

Křesťanské církve mají pozitivní vztah také k právu a spravedlnosti. Respektují instituce včetně státu a zároveň hlídají jejich hranice tam, kde by nepřípustně zasahovaly do svědomí jednotlivce. Ačkoli v době totality mnozí církevní představitelé podlehli tlaku režimu, snad ve všech církvích se našli jedinci, kteří právě ze zdrojů Písma a tradice čerpali sílu i argumenty ke vzdoru vůči totalitním nárokům režimu.

Křesťanské církve cítí odpovědnost a loajalitu k vlastnímu národu a státu. Zároveň svým univerzalismem hranice národa překračují a čelí tak uzavřenosti do národního sobectví. Nacházejí přirozené spojence a přátele mezi těmi, s nimiž sdílíme stejné hodnoty, a jsou pohostinsky otevřené i pro cizince, zvláště pro ty, kdo jsou v akutní nouzi.

Vedle této roviny celospolečenské je tu neméně důležitá rovina lokálních společenství, městských částí, obcí. Společenský konsenzus se buduje sousedskými vztahy, komunitním a spolkovým životem. Farnosti, sbory, skupiny věřících jsou otevřenými komunitami, které podporují dobré mezilidské vztahy, vzájemnou ohleduplnost, nepodléhají nenávisti, neživí pohrdání druhými a záleží jim na obecném dobru. Je jejich specifikem, že spojují lidi napříč generacemi, sociálními vrstvami i názorovým spektrem (také třeba v oblasti politických preferencí). A v tom je jejich přínos pro společnost a potenciál pro budoucnost. Je nutné zmínit, že některé náboženské skupiny mají sektářský charakter, který se může projevovat nepřátelstvím vůči okolí a negativním postojem ke státu, ale ty jsou vskutku okrajovým jevem, jakkoli – jako každý extrém – přitahují pozornost veřejnosti.

Lidem v sekulární společnosti často scházejí přechodové rituály. Tam, kde jsou otevřená církevní společenství a chápající faráři, kněží či kazatelé, slouží církev nejen svým členům, ale také veřejnosti při svatbách a pohřbech.

Sociální činnost církví je široká a hluboká. Církve zakládají profesionální instituce (Charita, Diakonie, ADRA), poskytující paletu sociálních služeb a pomoc při humanitárních katastrofách všem bez rozdílu. Zmíněné a obdobné organizace patří dnes k nejvýznamnějším neziskovým organizacím, jejichž přínos je uznáván drtivou většinou těch, kdo je znají a jejich služeb užívají. Paušalizující útoky na neziskové organizace jsou projevem závažné společenské nezodpovědnosti. Vedle programů, které církevní neziskové organizace nabízejí a které jsou obecně známé a jaksi předvídatelné, jako je péče o seniory, o lidi s postižením, o oběti domácího násilí, o umírající, jsou tu také programy pro boj s chudobou (jde o skutečnou pomoc těm, kdo se ocitli v dluhové pasti, což je závažný společenský problém dneška, jehož systémové řešení je nyní především v rukou zákonodárců), nízkoprahová zařízení pro mládež, programy na podporu menšin, práci s Romy, integraci cizinců, je poskytována pomoc obětem obchodování s lidmi, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi (které zahrnují nácvik komunikace, jednání s úřady, finanční a jiné poradenství) a – podle mého názoru unikátní – podpora partnerského a rodinného života (tzv. manželská setkání) a pomoc pachatelům domácího násilí, . Sociální služby poskytované církvemi dnes splňují profesionální standardy a jako přidanou hodnotu zpravidla mívají vysoce motivované pracovníky.

Vedle těchto profesionální činností vidím, že sociální dopad mají i jiné činnosti související s životem církví. Kupříkladu církevní školy zřetelně více než školy jiné pomáhají svým žákům a studentům nalézat jejich místo ve společnosti. Jsou totiž zaměřené nejen na vzdělávání, na práci s informacemi, nýbrž i na osobnost člověka a jeho vztahy.

Prostřednictvím kaplanských služeb v nemocnicích, věznicích a armádě mohou znovu nalézat svou hodnotu a důstojnost ti, kdo jsou vnitřně otřeseni a znejistěni. Zvláště vězeňští kaplani nepopiratelně přispívají k uzdravení vztahů mezi vězněm a společností a často se přímo podílejí na resocializaci propuštěných vězňů.

Závěrem se znovu vraťme k místním církevním komunitám a jejich významu pro společnost. To hlavní se děje spontánně, neorganizovaně. Ve skutečném zájmu o bližního, setkávání, naslouchání, komunikaci, praktické pomoci a podpoře. Dnešní převládající životní styl je nesmírně náročný, realita je nemilosrdná. Ti, kdo nestačí současnému tempu, často nacházejí ztracenou důstojnost právě v církevních společenstvích, která nejsou orientovaná na výkon a image. Mohou jim pomoci vymanit se z pocitů marnosti a zbytečnosti, pomoci jim nepovažovat svůj společenský neúspěch za fatální životní selhání, a tak jim dát nový smysl a naději. Tím církve snižují sociální napětí a přispívají k soudržnosti společnosti. Faráři, kaplani i laici navštěvují domy pro seniory, ústavy, centra sociálních služeb i domácnosti a prolamují lidskou osamělost, jeden z největších sociálních problémů naší společnosti dnes.

Církve se také za tuto společnost, od jejích představitelů po poslední a ztracené modlí.

Pavel Pokorný